Od Nelly: Tam a zase zpátky

12.05.2014 16:27

    

    Sedím ve vlaku a koukám z okénka. Lesy, louky i jezera kolem mě ubíhají a sluníčko mě krásně hřeje na tvářích. Po chvíli si otevřu knížku, aby mi čas rychleji utekl. Nejradši mám detektivky, u kterých se nedá jen tak lehce uhádnout kdo je vrahem.

    „Můžete mi prosím ukázat jízdenku?“ Ohlédnu se a u dveří kupé stojí průvodčí. Ani jsem si nevšiml, kde se tu najednou objevil. „Samozřejmě,“ odpověděl jsem a podal jsem mu z kapsy přeložený papírek. Vzal si ode mě lístek, procvakl ho, a vrátil mi ho zpět. Pak stejně rychle odešel, jako předtím přišel.

    Když vlak zastavoval, tak mě pisklavý zvuk brzd odtrhl od knížky. Všiml jsem si, že jsem už dojel, kam jsem potřeboval. Vystoupil jsem na nádraží a zamířil rovnou na jedno krásné místo. Na místo, kde jsem dříve žil s přítelkyní. Už uběhlo pět let od našeho rozchodu a já se z toho pořád nevzpamatoval.

    Došel jsem ke stromu, který stojí hned vedle plotu našeho bývalého domu. Vykopal jsem zde hlubokou díru a hodil do ní malou sametovou krabičku.

    „Tady policie! Lehněte si na zem tváří k zemi a dejte ruce za hlavu!“ Policie? Co to má znamenat? „Pánové, nevím o co…“

    „Řekl jsem, abyste si lehl na zem!“ přerušil mě jeden z nich. Nevěděl jsem, jestli ho mám poslechnout nebo utéct. Když jsem ale zvedal ruce nad hlavu a pomalu se sesouval na trávu, tak se na mě policie vrhla.

 

    To světlo do očí mě pálilo a bolelo. „Řekněte nám pravdu. Kde jste přišel k tomu prstenu?“ Nikoho jsem neviděl, jen jsem se snažil nekoukat do žlutého kotouče. „Mám ho po babičce. Dala mi ho. Opravdu netuším, co se tady děje. Co jsem provedl?“ Hlas chvilku mlčel, ale pak jsem dostal odpověď: „Před šedesáti lety prsten ukradli z muzea. Je velice vzácný.“

 

    Zase ten pisklavý zvuk. „Pane, proberte se. Tady je konečná. Musíte vystoupit.“ Ale ne. Já usnul. „Už jdu, promiňte,“ řekl jsem průvodčímu a odešel z vlaku. Teď musím koupit další lístek nazpátek, když jsem přejel stanici, na které jsem chtěl vystoupit.

    Sedl jsem si na lavičku a čekal jsem. Vedle mě seděl pán a četl si noviny, všiml jsem si silně vytištěného titulu: Případ definitivně objasněn. „Mohu si na chvíli půjčit vaše noviny?“ zeptal jsem se. Muž mi je hned podal a já jsem přečetl nahlas: „Prsten nalezen a vrácen do muzea.“