Od Nelly: Trojské Heleny

01.03.2015 17:18

    Jmenuji se Danny a tyto příběhy nejsou jen o mě. Jsou hlavně o třech krásných a na chlup stejných děvčatech. Jde o trojčata, která jsou si podobná jako vejce vejci. Kdybyste na nich chtěli najít nějaký rozdíl jako v tajence pro děti, tak nenajdete nic odlišného. Ale pokud jde o jejich povahu, tak je každá úplně jiná.

    Nejmladší ze sester se jmenuje Erika. Myslí si, že v každém člověku se najde něco dobrého a že spravedlnost vždy zvítězí… Trochu naivní nemyslíte? Snaží se, aby svět byl lepší. Posílá příspěvky na školu pro děti v Africe a na jejich léky. Navštěvuje malé děti v nemocnicích, co trpí rakovinou a pomáhá v jednom útulku pro bezdomovce. Stará se i o zraněná a zatoulaná zvířátka, takže je to u nich doma jak v zoo. A samozřejmě je členkou organizace, která chrání životní prostředí. Netuším, jak to všechno může zvládat, ale očividně jí to baví.

    Rodiče jsou na ní samozřejmě hodně pyšní. Ve městě je velmi oblíbená, snad každý jí má rád a v životě si na ní nikdo nestěžoval. Má spoustu kamarádů. To asi proto, že se prostě baví úplně s každým. Je dost přísná vegetariánka a snaží se přesvědčit celou rodinu, aby nejedli maso,ale moc dobře si jí s tím nedaří. Umí dát dohromady jakýkoliv večírek, školní ples až po obyčejný dívčí mejdan v pyžamech.

    Ve škole ze všech předmětů nenávidí matematiku a málem z ní i propadla. Hlavně že proleze do dalšího ročníku. Jinak je průměrný žák jako každý jiný student. Nejvíce jí baví samozřejmě sociologie. Ráda tancuje orientální tance a zpívá jako popová zpěvačka. Doma cvičí se svými kamarádkami jógu, aby si vyčistili svou mysl i duši.

    Další se jmenuje Sarah, prostřední dítě Greyových. Ze všech, co znám „ta divná“ jak říkají ve městě. Je trochu autistická, aspoň to tak říkají její rodiče. Ale všichni si stejně myslí, že je ta holka naprostý magor. S nikým se nebaví, je pořád zalezlá doma a čte odbornou a klasickou literaturu. I přesto, že dostává ve škole samí jedničky, tak jí jsou známky úplně ukradený a na písemky se vůbec neučí. Jediný předmět, který jí doopravdy nejde, je tělocvik. Pokaždé se jí něco stane a neubližuje jen sobě ale i ostatním, kteří se dostanou do nebezpečné zóny. Ne, že by jí to nějak mrzelo. Má ale i jiné záliby než jsou jen knihy. Například hraje na housle i trochu na violoncello a to fakt nádherně, hotový génius.

    Ona je přesně ten typ člověka, který má nejradši svého psa než jakéhokoliv jiného živého tvora na zemi včetně lidí. Její čistě bílý mazlíček je rasy bulteriéra a jmenuje se Srdce. Nikoho jiného neposlouchá, jen ji. Jednou se Sarah naštvala na zdejšího vtipálka, který jí urazil pitomou poznámkou, a ona na něj poslala svého “trhače“. Nedopadlo to moc dobře, ten kluk skončil v nemocnici s dvanácti stehy na zadku. To bylo tehdy ruchu, hlavně když po tomto incidentu začala vyhrožovat každému, kdo se na ní jen křivě podíval.

    Nikdy na ní nepoznám na co doopravdy myslí nebo co cítí. Vztek, radost ani jsem jí nikdy neviděl plakat. Je jako Donatellova mramorová socha, pořád se tváří stejně.

    Alexis, nejstarší ze sester. Momentálně má přítelkyně. Poprvé jsem se s ní setkal ve školní jídelně. Natahoval jsem se pro vodu, když v tom do mě někdo strčil. Byla hned vedle mě, takže jsem jí omylem polil kalhoty. Podívala se na sebe a zkoumala, co všechno voda způsobila, pak se koukla na mě nechápavým výrazem a řekla: „Ty ses snad úplně posral. Teď vypadám jako bych se totálně pochcala!“ Chtěl jsem se jí samozřejmě hned omluvit, ale než jsem stačil něco říct, už byla pryč. Zrovna jsme se přistěhovali, takže jsem tady nikoho neznal a první holka, která na mě promluví, mluví jako tlustý, chlupatý dědek v teplákách sedící za volantem traktoru.

    Nakonec se z nás stali kamarádi, a po několika týdnech jsme začali spolu i chodit. Máme toho dost společného. Oba rádi sportujeme. Společně s ní i s její nejlepší kamarádkou Leonou, která hraje na bubny ve školní kapele, jezdíme často ke skalám, kvůli horolezectví. Extrémní sporty jsou naše hobby. Také hraje závodně florbal a už čtvrtým rokem jezdí na hodiny šermu. Dříve chodila i na karate, ale od té doby, co zlomila jedné holce ruku, se matka rozhodla, že jí ty surové boje zakáže. Až někomu kordem vypíchne oko, dopadne to stejně.

    Doma má svého jediného mazlíčka Francouzského berana jménem Dante. Králík s velkýma dlouhýma ušima až na zem.

 

    Ale teď zpět do současnosti. Dnes je Halloween a ve škole se pořádá večírek na téma „strašidla a obludy“ to vymyslela Alexis. Podle jejího názoru by se měli o Halloween všichni děsit masek a bát se toho, co na nás vybafne za rohem. A ne že se všechny holky oblečou jako princezny, roztleskávačky nebo sestřičky s velkým výstřihem, jen aby upoutali pozornost kluků. Já chtěl jít za upíra, ale to mi hned Alex zakázala. Prý to dnes není nic extra strašidelného. Dnes, když se řekne upír, všichni si představí Edwarda ze Stmívání nebo Stefana z Upířích deníků. A ti jsou děsiví asi jako spící Sněhurka ve skleněné rakvi.

    Celý večírek jinak organizuje Erika, určitě se jí povede jako vždycky. Než půjdu pro Alex, musím si ještě vyzvednout kostým v půjčovně. Rozhodl jsem se, že půjdu za kostlivce a celkem jsem zvědaví, co si na sebe vezmou ostatní.

 

    Když jsem dorazil, zazvonil jsem na dveře. Po chvíli mi otevřel Alexiin otec. „Jé. Ahoj Danny.“ ozval se a podezíravě se na mě podíval. Zapomněl jsem, že mám na sobě kostým. „Dobrý večer.“ pozdravil jsem. „Ty už seš tady? Ale Saša se ještě převlíká.“ řekl. „To je v pořádku, tak jí řekněte, že na ní čekám venku.“

    „Dobře.“ A zabouchl. No mohl mě aspoň pozvat dál. Říkal jsem si. Vevnitř by bylo teplo. Konečně se po dlouhé chvíli otevřely dveře. Vyšla nádherná, okouzlující, celá bílá jako sníh ve starých černých šatech padající až na zem.

    „Ááá. To jsem se tě lekla. Proč stojíš venku na tom mrazu?“

    „Ahoj zlatíčko. To si mě ale překvapila. Myslel jsem, že půjdeš za nějakou zrůdu?“ Vypadala fakt skvěle.

    „Cože! Co to plácáš, Alexis je ještě vevnitř. Já jsem Sarah.“

    Nevěděl jsem, co mám na tohle říct. Jen jsem na ní zíral jako bych právě viděl ducha. Kdyby Alex zjistila, že jsem si jí spletl s její sestru, přetrhla by mě jako hada. Aspoň jsem se na Sarah nepodíval křivým pohledem, nechtěl bych skončit v nemocnici s rozpáraným zadkem. 

    „Ach. Promiň a za co vlastně jdeš?“

    „Za ducha.“ odpověděla.

    „Já myslel, že nechodíš na žádné večírky?“

    „Taky jsem vůbec nechtěla, ale rodiče mě vyhnali. Prý to mám za trest, že jsem nakapala projímadlo do koláče. Dokonce mi sehnali i doprovod. Přemluvili Filipa ze sousedství, aby mě pozval. Celkem by mě zajímalo, co mu slíbili, že se mnou půjde a stráví se mnou večer.“

    „Já bych to radši neřešil.“ Podle mě ho museli dost podplatit, aby si vyšel s někým jako je právě Sarah. Nebo sehnali kluka ze silnými nervy a dutou hlavou.

    Chvíli jsme mlčeli, ale nakonec jsem se musel zeptat. „Proč jsi dávala do koláče projímadlo?“

    „Proč asi. Měla jsem zácpu a ostatním taky prospělo vyčištění střev.“ Začal jsem se dusit smíchem. „Tvoje zlatíčko už je tady.“ oznámila mi a já se celou nedočkavostí, co si na sebe vzala, otočil k domu.

    „Sakra.“ vyjekl jsem. To je ale obludná příšera. Vypadala ještě hůř, než jsem čekal. Měla na sobě chlupatou vestu, černé roztrhané a jakoby od krve ušpiněné tepláky. Umělý koňský ocas a místo rukou umělé drápy. Na hlavě gumovou masku, která vypadala, že se jí za chvíli na obličeji rozpustí. Nikdo by nepoznal, že za tou odpornou smradlavou maskou je oslnivá dívka.

    „To je vážně moc vtipný.“ nadával jsem. Smála se jako pominutá. „Vždyť vypadáš jak nudle z nosu, kdes to vyhrabala?“

    „No. Trochu jsem improvizovala, ale jinak tu masku mám od bratránka.

    „No tak už jedeme?“ postěžovala si Sarah, „Zmrznu tady.“

    „Copak ty jedeš s námi? On tě nevyzvedne ten tvůj Filip?“ podivil jsem se. Vždycky jsem si myslel, že když kluk pozve holku na rande i když na podplacené rande, měl by pro ni přijít a vyzvednout si jí. Ale asi jsem se mýlil.

    „Ne. Volal mi, že se sejdeme až tam.“

 

    Auto jsem nechal hned u vchodu do tělocvičny. Vyrazili jsme docela brzy tak jsem neměl problém zaparkovat. Pro jistotu jsem zkontroloval, jestli se dobře uzamkly všechny dveře od auta a rovnou jsme si to na-kráčeli do vyzdobené místnosti. Je vidět, že si na tom Erika dala opravdu záležet. Všude podél stěn viseli černé krepové proužky ve tvaru stalaktitů, na kterých byly nalepení netopýři. V jednom rohu je pavučina s černou vdovou a v druhém smrtka s kosou. Nemluvně o tom, že na všech stolech jsou vydlabané mračící dýně a tácy s halloweenkým jídlem. Například sněhové pusinky, co vypadaly jako duchové, marcipánové náhrobky se jmény spolužáků, sušenky Oreo jako pavoučci, malé kelímky plné zeleného želé a chlebíčky s různými motivy. Ale, co mě zaujalo, byla veliká skleněná mísa naplněna červené tekutiny (třešňové šťávy), ve které plavaly oči (sladké pěnové bonbony). Náhražka krve se nelila jako obvykle do plastových kelímků, ale do připravených lebek. Takže, když někdo usrkával brčkem pití, vypadalo to, že ochutnává něčí mozek. „Tak to je boží.“ okomentovala to Alexis a rovnou si nalila. Nesmím zapomenout zeptat se Eriky, kde ty zvláštní hrnky sehnala.

    Školní kapela akorát začala ladit nástroje, než se to tu celé zaplní lidí. Všiml jsem si Lei, jak na nás mává a ukazuje, že k ní máme jít. Alex, neváhala a táhla mě sebou k podiu. Ještě jsem se stihl otočit, abych zjistil, kde je Sarah. Sedí u jednoho stolu a zkoumá dnešní menu.

    „Ahoj, tak jak se vám to tu líbí? Byla jsem tu už odpoledne, abych jsem dotáhla bubny a trochu jsem jim rovnou pomohla. Fakt skvělí ne?“ spustila na nás Leona, když jsme k ní došli. Má na sobě roztrhanou školní uniformu ušpiněnou od krve. Vlasy rozcuchaný ve dvou culíčkách a obličej natřený na bílo. Důvěryhodná zombie. „To je bomba. Tady to je jak v jeskyni. Sestře se to i tentokrát povedlo.“ odpověděla má Saša a po chvilce jejich konverzace jsem měl chuť odejít. Povídali si totiž o novém Leoniným objevu z vejšky. Tak jsem holky nechal, aby si pokecaly a šel za kamarády, kteří právě přišli.

 

    Večírek je v plném proudu. Všichni tancují do rytmu hudby nebo se nacpávají výtečným jídlem a skupinka venku před tělocvičnou kouří trávu. Ne že by se nebavili, ale chtějí si evidentně Halloween užít víc než na 100%.

    Profesoři si ani nevšimli, že někdo nalil do šťávy alkohol. To ale není nic zvláštního, jelikož se to dělá každý rok. Spíš bych se divil, kdybych se ráno probudil bez kocoviny.

    Když jsem poskakoval na parketě se svoji holkou, někdo mě zatahal za triko. Otočil jsem se a uviděl jsem Eriku, jak se na mě směje od ucha k uchu. „ Ty brďo. Ty teda válíš.“ řekla a motala se při tom. „Počkej, co jsem si nechala nakonec. To budeš zírat.“ Alex se zamračila na svou ségru výhružným pohledem a dala tím jasně najevo ať se odkráčí jinam. Erika evidentně pochopila, že překáží, zvedla ruce na obranu a řekla: „No jo už jdu, ale chtěla jsem se zeptat, jestli nevíte, kde je Filip. Měl by bavit sestru. S ní ale není.“ Asi se jí bojí. Říkal jsem si pro sebe. „Promiň, s tím ti asi nepomůžu.“ odpověděl jsem. Když se Erika ztratila v davu, obrátil jsem se zpátky na Sašu a zeptal jsem se, jestli náhodou neví, co bude to překvapení na konec, ale nevěděla to.

 

    Blížila se půlnoc a všichni okolo mě vypadali, že toho alkoholu měli už dost. I mě se zdálo, že se točí svět. A jako by se všechno najednou obrátilo vzhůru nohama. Doslova. Když měla kapela pauzu, ze školního rozhlasu se spustila strašně hlasitá hudba. Ale tahle hudba se určitě nikomu nelíbila. Z hlásné trouby se totiž linula dechovka a po ní další. Ostatní se po sobě začali koukat a vyměňovali si navzájem pohledy. Taky jsem si myslel, že je to jen vtípek. Erika s dalšími kamarádkami, co jí pomáhaly s party, vyběhly z místnosti rychlostí střely. Takže to nebyl vtip. Mezi tím než se problém vyřešil, se naše profesorka zeměpisu snažila uklidnit chaos a přesvědčovala lidi, aby ještě chvilku vydrželi. Vypadala sice, že se každou chvilku zhroutí (byla celá bledá), ale jak je u ní známo, nedává znát známku slabosti a to ani v práci ani v osobním životě.

    Konečně to holky vypnuly. Erika hned jak se objevila, vyšla na podium a do mikrofonu se začala omlouvat za potíže. Podívala se na hodinky, usmála se a ještě dodala: „Právě odbila půlnoc a já si pro vás něco připravila.“ Chvilka napětí. „Bude se udělovat cena za nejlepší kostým! Tohle se ještě nikdy na žádném večírku, co jsem organizovala nepřipravovalo a já jsem chtěla dnes udělat výjimku.“ Dav začal jásat a hned si lidi šuškali, kdo s největší pravděpodobností vyhraje. „Mám u sebe tašku plnou sladkostí a jiných úžasných věcí. Co myslíte? Kdo ji získá? Tady holky, co mi pomáhaly s výzdobou, tu všechny obešly a rozhodovaly se, kdo je nejděsivější ze všech.“ pokračovala ve vysvětlování.

    A jako by to někdo všechno dělal naschvál. Vypnuli se všechny světla. Jediný dýně na stolech nám svítily na cestu. Chvilku trvalo, než pan školník zas nahodil vyhozené pojistky a mohlo se pokračovat.

    Erice podala jedna z kamarádek modrou obálku se jménem vítěze a zařadila se zpátky ke své skupince. „Takže,“ začala, „ kdo vyhraje?“ Roztrhla obálku, podívala se na papírek, co byl vevnitř. Čekala. Nadechla se a s výrazem údivu řekla: „Ufonská kráva?“

    „Cože? To je blbost!“ překřikovaly se všechny holky, co vybírali nejlepší kostým. „Tenhle jsme nevybraly!“

    To bylo ale už jedno. Dva kluci, co měli představovat zelenou krávu z vesmíru, byli tak uchvácení, že si protrhli cestičku až na podium a Erika jim nechtěla zkazit náladu. Zatleskala jim a předala výhru plnou sladkostí. V tom se taška roztrhla a vysypala se na zem. Jenomže se nerozkutálely bonbony a čokolády, ale věci, co někdo nasbíral v lese. Šišky, žaludy, klacky, mech a listí. V tělocvičně se ani nepíplo. Bylo ticho jak v hrobě. Až naše profesorka zeměpisu protrhla ticho. Začala se smát přes celou místnost a postupně se všichni k ní přidávali. „To byl ale blbej vtip“ řekl smutně jeden z těch, co vyhrál.

    Nakonec se zeměpisářka neudržela a pozvracela zelenou krávu se vším, co měla v žaludku. Lidi u podia udělali dva kroky zpátky a většina si zakryla pusu, aby se k paní profesorce náhodou nepřidali. Tím to ale neskončilo, protože se ohozená kráva pozvracela taky a někteří se radši vzdálili na toalety. A tečka na konec. Celá síť s balónkami se roztrhla dříve, než měla.

 

    Erika se cestou domu hrozně vztekala: „To byl ten nejhorší večer v mém životě.“ A ještě dodala: „Sakra, až já dostanu toho, toho…“ Nemohla přijít na to správné slovo. „ Tu osobu.“ řekla nakonec.

    „To jsem byla já.“ přiznala se Sarah. Zastavili jsme se a nevěřili tomu, co slyšíme.

    „Ty dechovky si zapnula ty?“ zeptal jsem se.

    „Ano.“ odpověděla.

    „A co ty světla?“

    „Taky.“

    „Tu soutěž jsi taky zakamuflovala?“ přidala se Alex.

    „Jasně, že já. Kdo jiný?“ Sarah o tom mluví, jako by se nic nestalo.

    „Ještě se práskni, že jsi nalila chlast do tý třešňový šťávy?“ Nedalo mi.

    „To jsem ani nemusela. Já věděla, že to někdo udělá. A popravdě tam lilo alkohol víc lidí, než jsem čekala. Pořád ho tam někdo přidával.“

    „A proč jsi to všechno dělala?“ zeptala se Erika.

    „To se musíš ptát zrovna na tohle? Byla tam hrozná nuda, tak jsem to chtěla trochu oživit. A na příště budete vědě, že mě nemáte tahat na žádný večírky.“

    „Já se taky z tebe jednou zblázním.“ rozplakala se Erika.