Od Corry: Když při mně stál anděl strážný
Při vzpomínce na tento zážitek mi dodnes naskočí husí kůže. Jako památku na něj mám malou jizvu a pírko schované v šuplíku.
Začaly letní prázdniny a já šťastná jako blecha. Přišla ke mně moje kamarádka Monika a oči jí zářily: „Eleno, co takhle dneska přespat ve stanu?“ Přesvědčovala mě a já nakonec souhlasila.
Připravily jsme si věci a okolo páté vyrazily. Stan jsme si postavily na kraji lesa hned u louky. Tohle místo bylo naše oblíbené. Celou dobu jsme si povídaly a okolo desáté se začalo stmívat. Byla už úplná tma. Monika se začala vrtět: „Chce se mi hrozně na záchod, za chvíli se vrátím.“ Odběhla pryč, ale dlouho se nevracela. Podívala jsem se na mobil. Půlnoc. Najednou jsem uslyšela: „Aúúúú.“ Řekla jsem: „ Mončo, vyděsila jsi mě.“ Rozhlédla jsem se, ale Monika na místě odkud se ozvalo vytí nestála. Viděla jsem obrys jako velkého psa. „Vlk!“ ozvalo se mi v mysli. Přicházeli k němu další. Rozběhla jsem se. Utíkala hlouběji a hlouběji do lesa. Zakopla jsem. Au. Vstala jsem a běžela dál. Slyšela jsem, jak běží za mnou. Najednou mě šlehla větev před obličej. Ucítila jsem teplo. Tekla mi krev ze rtu. Sakra. Přemýšlela jsem, co dál. Vylezu na strom, napadlo mě. Začala jsem lézt. Křup. Větev pode mnou praskla a já letěla k zemi. Tma.
Otevřela jsem oči a zjistila, že je ráno. Byla jsem celá špinavá a od krve. Vedle mě leželo bílé pírko. Chtěla jsem vstát, ale podlomila se mi noha. Vzpomněla jsem si na mobil a vytočila Moničino číslo. Našla mě a přivedla pomoc. Zlomená noha se za pár týdnů uzdravila, jen na roztrženém rtu se mi udělala jizva. Monika mi řekla: „Uff, ještě, že se ti nic nestalo, tvůj strážný anděl na tebe dával pozor.“ Poté na mě spiklenecky mrkla.