Od Nelly: Dodnes nevím, jestli tomu mám věřit

12.05.2014 16:18

    

    „Mami, nemůžu najít baterku. Nevíš, kam jsem ji dala?“ řekla jsem do telefonu. Ještě předtím než jsem jí zavolala, věděla jsem, že mě začne poučovat. „Kdyby si mě poslouchala a dávala pozor, tak bys věděla, že ji máš na pravé straně zavazadla,“ odpověděla a vzdychla, jako by mi tím chtěla naznačit, že má místo dcery velký trdlo. „Hm, dík.“ Protočila jsem panenky a radši zavěsila. „Tak co,“ zeptala se mě Anča, „máš jí?“ přikývla jsem a vytáhla jsem baterku z kufru.

    Přiběhla jsem s Ančou na nádvoří k ostatním. Pamatuji si, jak jsem se strašně moc těšila na letní tábor a počítala dny do odjezdu. Vedoucí naší skupiny Luděk se na nás přísně podíval, protože jsme se opozdily, ale nic neřekl.

    Vyrazili jsme na túru k hoře, kde pro nás vedoucí připravili bobříka odvahy. Když jsme se dostali až na vrchol hory, objevila se před námi dřevěná rozhledna. Všichni si sedli do trávy a začali svačit. Poté, co se začalo stmívat, jsme se rozdělili do skupinek po pěti. Anča, já, Klárka a dva kluci Ondra a Kubiš jsme čekali, až na nás přijde řada.

    „Hej, už můžete vyrazit,“ zavolal na nás Luděk, „hlavně se neztraťte.“ Rozsvítila jsem baterku a šli jsme po cestě dolů. Po nějaké době jsem najednou o něco zakopla a rozplácla se na zemi. Kluci se mi začali smát „Kdyby ses viděla,“ řekl Kubiš. „Kam jsme se to dostali?“ zeptala se Anča. Všichni se rozhlédli a zjistili jsme, že nejsme na cestě, ale úplně jinde.

     „Hledáte-li tu správnou cestu, naleznete ji tímto směrem,“ řekl někdo hlubokým hlasem a ukazoval do tmy. Byl to postarší pán ve starém a zrezlém brnění. „Dobrý vtip, Luďku, ale nás nevyděsíš,“ oznámil mu Ondra. Najednou ten divný muž s nepřítomným výrazem v obličeji ve vteřině zmizel. „Radši půjdeme, než nás všichni začnou hledat.“ Zatáhla jsem Kláru za bundu a vyšli jsme tou cestou, na kterou ukazoval rytíř.

    Po chvíli jsme narazili na kamennou hlavu v zemi. Ten obličej mi připomněl toho zvláštního pána. „Tak tohle mě děsí,“ řekla jsem Anně, „na Blaník mě už nikdo nedostane.“